Ukázka 2 z Roku blba

(Adam má za souseda Tondu, který se každý večer mění ve hvězdu pražských barů - tanečnici a zpěvačku Lolu.)

Dnes je významný den. Tedy, abyste pochopili, pro mě osobně důležitý není, ale pro nezanedbatelnou část českého národa ano. Myslel jsem si, že je to jen další nudná středa v práci, dokud mi nezavolala Lola. Nejdříve na mě začala hystericky řvát poté, co jsem jí v klidu řekl, že vůbec netuším, jaké je dnes výročí. Vyslechl jsem si, že jsem naprostý ignorant a kulturní fašista a prase, které nemá úctu k legendám, a nula, která si ani v kalendáři neoznačí tak významný den. Pořád jsem netušil, o čem mluví, dokud to z ní nevypadlo. DNES JE TO PŘESNĚ ROK OD SMRTI IVETY BARTOŠOVÉ! A já jsem takovej trouba, že jsem si dovolil na tak důležitý den zapomenout! Horší však je, že jsem navíc slaboch, který nedokáže říct ne. A tak po pětiminutovém přemlouvání Loly, abych s ní jel do Říčan položit na hrob I.B. kytku, jsem nakonec kývl, že teda jo. Lola mi slíbila, že vše proběhne s úctou a vkusně a já blázen jí věřil. Myslel jsem si, že si prostě jen uděláme výlet vlakem, Lola položí na hrob kytku a pak zase pojedeme zpátky domů. To jsem ale netušil, že Lola si slova „s úctou“ a „vkusně“ vykládá úplně jinak než já.

Sešli jsme se na nádraží, kam Lola dorazila v blonďaté paruce a v šatech z pohádky Tři oříšky pro Popelku. Uvědomil jsem si, že je to poprvé, co vidím Lolu během dne. A věřte mi, byl to šok. Dosud jsem ji vídal jen po nocích, buď v našem domě nebo v baru, kde vystupovala. Ale vidět ji najednou mezi davem obyčejných smrtelníků, kteří se houfně ženou k vlaku, byl hodně bizarní zážitek. Ještě jsme ani nevyjeli z Prahy a já už litoval, že jsem na tenhle stupidní výlet kývl. Tohle bude ostuda. A také že byla!

Když jsme dorazili na říčanský hřbitov, u hrobu Bartošové už stáli tři lidé. Největší pozornost vzbuzoval muž, který byl oblečený úplně stejně jako Lola. Představil se nám jako Adriana. Vedle něho stála žena neurčitého věku, které mohlo být zrovna tak třicet nebo šedesát. Na sobě měla laciný oranžový plášť a v ruce držela dřevěný křížek. Na nose měla velké brýle se silnými skly, které jí dělaly její oči dvakrát tak velkými, než je u normálního člověka běžné. A pak tam stál nenápadný muž, kterému mohlo být kolem padesáti. V jedné ruce držel složený deštník, v druhé žmoulal kapesník a přitom hrozně plakal.

A tak jsme tam tiše stáli, dva muži, jedna žena a dvě Popelky, a mysleli na to, že skočit pod vlak je fakt blbá smrt. Pak se naše partička pomalu rozpovídala. Žena s velkými brýlemi nám začala vykládat, že nemáme být smutní, protože Iveta nezemřela a je stále mezi námi. Každý den se objevuje u ní doma a povídají si. Včera se například Iveta objevila u ní v obýváku a hladila jí kocoura (takto to skutečně řekla!). Dáša, tak se ta paní jmenuje, ji také pohladila a řekla jí, že má krásné oči. Iveta jí odpověděla, že si je každý den myje. Čím?, chtěla vědět Dáša. A Ivetka jí odpověděla: slzami! Zatímco já málem vyprskl smíchy, obě Popelky začaly dojetím plakat. Byl jsem jediný, který nebrečel, protože pán s kapesníkem už ronil slzy ve chvíli, kdy jsme k hrobu přišli. Lola si otírala tvář znetvořenou rozteklým make-upem a přitom se zcela vážně ptala Dáši, kde je Ivetka teď. A Dáša jí odpověděla (taky úplně vážně), že stojí vedle ní. Jelikož vedle Loly jsem stál já, tak jsem se docela zhrozil. Raději jsem poodstoupil, aby měla Iveta místo. Adriana si stoupla přede mě a Lolu a začala nám říkat, že nás hrozně miluje a že jsme nejlepší na světě. Samozřejmě nemluvila k nám, ale k Ivetce. Pak se rozpovídal muž s kapesníkem. Skrze slzy vzlykal, že Iveta byla největší láska jeho života a že nikdy nikoho nemiloval tolik, jako ji. Lola na to reagovala tak, že na něho začala řvát, jestli není náhodou ten hajzl Rychtář, který ji zabil, načež se Adriana hystericky rozesmála nad tím, že Lola nepozná Rychtáře, když je jeho fotka na titulní straně každých dobrých novin den co den. Pán nám vysvětlil, že není Rychtář a že byl Ivetin velký fanda, že chodil na každý její koncert a na internetu dokonce založil její fanouškovské stránky. Vždycky se chtěl stát jejím mužem, po ničem jiném ve svém životě netoužil. Z tichého monotónního hlasu najednou přešel do křiku a začal řvát, že kvůli tomu posranému (doslovně cituji) vlaku se toho nikdy nedočká. Dáša ho začala uklidňovat, že Iveta se vrátí, že si udělala jen dva roky prázdnin, a že dva roky přejdou jak nic, načež muž se opět rozbrečel se slovy: jak to však zvládnem? A Adriana ho obejmula a řekla: Kdo ví?

Pak začali soutěžit, kdo z nich viděl víckrát Drákulu. Muž ho viděl 23x, Lola jenom 8x, Adriana 47x a Dáša se přiznala, že neví, co to Drákula je. Když jsem řekl, že já byl na tomto muzikálu jednou a nelíbilo se mi to, nastalo trapné ticho. Myslím, že jsem v tu chvíli byl nejneoblíbenější muž stojící právě u hrobu Ivety Bartošové. Abych to nějak zamluvil, tak jsem se zeptal: „A jakou píseň od ní máte nejraději? Já asi ...“ A tím jsem skončil, protože jsem si na žádnou nemohl vzpomenout. Lola vyjekla, že ona nejvíc miluje Léto, protože jí to vždycky připomene letní dovolenou v Toskánsku, kde prožila úžasný milostný románek s jedním Italem. Pro Adrianu je nejlepší písničkou Knoflíky lásky, protože to zpívá v klubu se svým kolegou, kterého tajně miluje. Ale nejraději vystupuje na píseň Láska má je zákon, u které má výborné taneční číslo s deštníkem, které kdysi převedla Iveta v jedné televizní šarádě. Úplně stejné číslo má ve svém programu i Lola a tak se zvrhla bitva o to, kdo to umí zatancovat lépe, která vygradovala ve chvíli, kdy Lola sebrala plačícímu muži deštník a začala před hrobem Ivety Bartošové tancovat a přitom zpívat Láska má je zákon, zákon je láska... Adrianě se to nelíbilo a tak v zuřivosti po Lole skočila a strhla jí paruku. Lola jí na oplátku roztrhla popelkovské šaty. Do toho se Dáša začala nahlas modlit a muž ještě více plakat. Raději jsem Lolu odvedl pryč. Ještě u brány hřbitova se otáčela a řvala na Adrianu, že je ještě větší kurva jak Rychtář.

Takže takto jsme uctili památku legendy. Jak slibovala Lola: s úctou a vkusně. Při zpáteční cestě vlakem jsem přemýšlel nad tím, proč jsem takový slaboch, že nikdy nedokážu nikomu říct ne. A Lola? Ta si pobrukovala Léto od I.B. a přitom se snažila rozpomenout, jak se vlastně jmenoval ten nádhernej Ital tenkrát na dovolené v Toskánsku.