Ukázka 1 z Roku Kozy
Pepa se nám vrátil z prosluněného Karibiku zpět do svého spokojeného nezaměstnaného života v Praze, což je pádný důvod k tomu, abychom společně podnikli další z našich Tour de Bar. To je taková naše občasná zábava, kdy s Pepou táhneme noční Prahou od jednoho baru k druhému a v každém podniku si vždy dáme jednoho panáka, dokud jeden z nás neodpadne. Správně bych měl napsat ´dokud neodpadne Pepa´, jelikož ač zrovna on se všude chvástá, jaký je hrozný pařič, pravda je taková, že toho příliš nevydrží. V pití alkoholu je totiž trénovaný asi tak stejně jako já ve sportovní gymnastice. Takže vůbec.
Zašli jsme do prvního lokálu, sedli si na baru a objednali si ferneta. Pepa, dosud ještě střízlivý, mi vyprávěl o plavbě parníkem po Karibiku a u té příležitosti se mi přiznal (nebo spíše pochlubil), že během té cesty zahnul Aleně.
„Snad Sabině, ne?“ nechápal jsem.
Pepa mi to vysvětlil. Sabina zůstala doma, protože má hodně práce, a tak Pepa odcestoval se svým bráchou, což byla jakože oficiální verze, ale ve skutečnosti tam jel s Alenou, s kterou kdysi pracoval, a celý měsíc si spolu spokojeně užívali na parníku, jenže pak tam Pepa poznal jednu ´hodně luxusní Brazilku´ a s tou si to jednoho večera rozdal v její kajutě, takže podvedl Alenu a teď se za to stydí. To, že ale byl především nevěrný Sabině, ho vůbec nenapadlo. On totiž Pepa, i když ho mám rád, je někdy pěknej vůl.
V dalším baru do sebe hodil dalšího ferneta a začal mi spílat, jak jsem blbej, že jsem se rozešel s Nikolou a když jsem se bránil tím, že mám přeci Doubravku, tak mi řekl, že to přeci nevadí a že to moc řeším a že kdyby nad takovými věcmi každý člověk přemýšlel, byl by svět jeden velký klášter plnej prudérních chudáků. A to přeci nikdo nechce, ne?
Třetí bar.
Další panák fernetu.
Pepa se dostává do nálady. Při placení žadoní po barmance o její telefonní číslo a slibuje jí, že až uvidí jeho ´velké kladivo´, tak bude v sedmém nebi. Barmanka napsala na lístek číslo a podala mu ho se slovy: „Tady je číslo na mýho manžela, tak až se budeš nudit, můžeš mu brnknout, kreténe!“
Ve čtvrtém baru jsme potkali Sagvana Tofiho. No nekecám, seděl u stolu v rohu a bavil se se svými kamarády. Pepa, po třech fernetech již značně zmožený, k němu okamžitě namířil.
„Sagi, já ti musím něco říct! Ty a Luky jste moji nejlepší kamarádi do deště! Fakt, bez prdele!“
Sagvan vůbec netušil, kdo Pepa je, ale zřejmě je zvyklý, že ho oslovují cizí lidi, a tak se tvářil, že je naprosto v pohodě.
„A kde máš Lukáše?“ pokračoval Pepa ve své krasojízdě.
Sagvan se pokusil přistoupit na tuhle stupidní hru a být za vtipného a tak po chvilce váhání odpověděl: „Lukáš tu není, víš! On má vítr. Vítr v kapse, chápeš?“
Co si budeme povídat, bylo to trapné. Nikdo se tomu nezasmál, kromě Pepy. Ten se začal řehtat jako kůň, tak jak to umí jen on, a přitom plácal Sagvana po rameni. „Větry! To se ti povedlo! Větry v kapse, že jo? Že má Lukáš větry, co?“
Raději jsem Pepu od Sagvana odtáhl, rychle zaplatil a vypadl s ním ven na ulici.
Čtvrtý bar.
Pepa vyndavá z kapsy svůj mobil a vytáčí Gábinu. Pamatujete na Gábinu? To je ta dívka, s kterou Pepa ještě před rokem chodil a když jí pak řekl, že se s ní rozchází, zabodla mu vidličku do ruky. Tak přesně jí právě volá. Musí jí říct, že by s ní chtěl mít dítě, že si udělají holčičku a ta se bude jmenovat Pamela, protože Pobřežní hlídka je nejlepší seriál na světě a on by chtěl mít dceru jako je Pamela Anderson a aniž by to celé dopověděl, Gábina hovor zavěsí s tím, že je kretén a než prý mít dítě s ním, tak to si ho raději udělá se sádrovým trpaslíkem.
Pátý bar.
Pátý panák.
Pepa přestává artikulovat, takže zatímco sedíme vedle sebe u baru a Pepa vede nekonečný monolog, já mu nerozumím ani slovo.
Šestý bar.
Pepa do sebe hází panáka a padá z barové židle na zem. Je na čase naší Tour de Bar ukončit.
Přivolaný taxík se u našeho chodníku, na kterém já stojím a Pepa leží, objevuje po pěti minutách čekání.
„Kam to bude?“ zeptá se řidič.
Pepa, napůl sedící a napůl ležící na zadním sedadle, chce řidiči odpovědět, ale místo „Do Krče“ z něho vyleze „Do piče.“ A přijde mu to natolik legrační, že pak během jízdy svůj úžasný vtip několikrát zopakuje. Znáte ty chvíle, kdy cestujete s malým dítětem a to celou cestu pořád dokola opakuje: „Už tam budeme?“ Tak tahle jízda taxíkem byla něco podobného, akorát že Pepa místo „Už tam budeme?“ křičel pořád dokola „Už jsme v piči?“ Hahaha, hrozně legrační. Hlavně pan taxikář se hrozně bavil. Myslím, že kdyby bylo na něm, tak nás oba do té piče s radostí pošle.
Sotva jsme se ocitli u Pepy v bytě, začal řvát, že má žízeň. Což samozřejmě vzbudilo Sabinu. Když se naštvaně objevila ve dveřích ložnice, Pepa se jí pověsil na krk a přitom žadonil, že s ní chce mít dítě, že si udělají holčičku a ta se bude jmenovat Pamela. Pak se svalil na zem, kde zůstal nehybně ležet. Sabina mě poprosila, zda bych jí nepomohl dostat Pepu do sprchy. Tam jsme z něho strhali veškeré oblečení a strčili pod proud vody.
A najednou jsem to uviděl! Tu chloubu, o které Pepa pořád dokola mluví. Tohle, že je to kladivo, které sliboval té slečně za barem? Tady na to uhání všechny ty své milenky? Na tadytoho pimprlíčka?
Pepa, vědom si toho, že byl právě odhalen, se snažil zachránit situaci dost neobratným způsobem. Začal totiž předstírat, že ta voda je hrozně ledová. Rozumíte? Strašně moc ledová. Přitom se z jeho kůže zvedala pára.
Chudák Pepa.
Chudák Sabina.
Chudák Alena a ty ostatní.
Vyšel jsem před dům a zavolal si taxíka. Jak na potvoru přijel ten samej, co nás sem vezl.
Taxikář mě okamžitě poznal. „Tak kam to bude? Zase do piče?“
Vzhledem k tomu, že jsem měl pocit, že přesně tam už jsem, mi nezbývalo, než potupně nastoupit a zatímco jsme pak projížděli opuštěnou noční Prahou, já se pořád dokola omlouval panu řidiči za svého pošahaného kamaráda.
Domů jsem dorazil v půl jedné. Byl jsem tak unavený, že jsem ani nedošel do ložnice a usnul v obýváku na gauči.
Tak to byla naše Tour de Bar.
Promiň Sagvane. Promiňte slečno za barem. Promiň Sabino i pane taxikáři.
Jménem Pepy se vám omlouvám.