20. leden
Dnes jsem byl navštívit svou matku. Bydlí v Břevnově v krásné secesní vile, která je příliš velká na to, aby v ní žila sama. A tak jedno patro pronajímá mladému páru se šestiletým synem. Matka mě stále přemlouvá, abych šel do domu bydlet já, jenže já tohle razantně odmítám, protože za a) chci být zcela nezávislý na své matce, a za b) žít s ní pod jednou střechou by rozhodně neprospívalo mé psychice, protože má matka je velice přísná žena a její život, kdy má vše svůj pevný řád, by se neslučoval s mým permanentním motáním se v chaosu.
Jejím životem jsou knihy. Živí se jako spisovatelka a překladatelka. Napsala pár knih, které se docela dobře prodávaly a u kritiky vzbudily celkem pozitivní reakce. Přesto já se sestrou vůbec netušíme, jak si mohla vydělat na takový luxusní dům. Jako mladá si vzala svou první velkou lásku z vysoké školy a brzy se jim narodila Simona. Žili společně skromně v malém bytě v Dejvicích. Když bylo Simoně pět let, otec náhle zemřel. Jeho smrt byla celkem kuriózní. Jednoho krásného májového dne šel navštívit svou babičku, která bydlela v Nuslích. Když mířil po chodníku k jejímu domu, tak v té chvíli se několik desítek metrů nad ním odrazil z Nuselského mostu jakýsi Štěpán P., kterého zrovna opustila jakási Jarmila C. Štěpán rozchod nerozdýchal a tak se rozhodl, že jedním skokem všechno ukončí. A bohužel přistál přímo na manželovi mé matky. Od té doby žije máma sama. O pět let později jsem se narodil já, ale kdo je mým otcem, mi matka nechce říct. Jméno Koza mám po muži, který zemřel pět let před mým narozením. Čí krev mi však proudí v žilách, to je velkou záhadou. Máma nechce o mém otci mluvit. A právě když jsem se narodil, přestěhovali jsme se z malého bytečku v Dejvicích do obrovské vily v Břevnově. Myslím si, že když pan Koza tak nešťastně zemřel, zanechal po sobě překvapivě velké dědictví. Jinak si neumím vysvětlit, jak máma k vile přišla.
Teď tu sedím v mámině kuchyni, která je asi dvakrát větší jak můj celý byt, a obklopen drahým starožitným nábytkem jím smažák s hranolkama a tatarkou. Stříbrným příborem. Má matka totiž není příliš vášnivá kuchařka a už jen skutečnost, že vůbec nějakou večeři připravila, si zaslouží pochvalu.
Při večeři jsme se dostali k tématu Nikola. Náš hovor vypadal asi nějak takto:
„Nikola s tebou nepřišla?“
„Jak vidíš, tak ne.“
„Nebuď drzý!“
„Omlouvám se.“
„Mohl jsi jí vzít s sebou. Počítala jsem s večeří pro tři.“
„Rozešli jsme se.“
Matka dramaticky položí příbor na stůl.
„Už zase?“
„Jak zase? Je to náš první rozchod!“
„Celý tvůj život je jedno velké rozcházení! Sotva si najdeš děvče, hned se s ní rozejdeš!“
„Já se s nimi nerozcházím. To ony se rozcházejí se mnou.“
„Nedokážeš si udržet vztah déle jak pár týdnu. Co je s tebou?“
„Kdybych to věděl, tak nejsem sám.“
„Já ti řeknu, co s tebou je. Jseš nevyzrálá osobnost!“
„Přesně to mi řekla i Nikola.“
„No vidíš. Zase mám pravdu!“
Nastala chvíle trapného ticha, kdy lze slyšet jen tikot starožitných hodin, které byste v tu chvíli nejraději rozflákali na kusy.
„Nechceš přidat sýr?“
„Né, děkuju. Mám dost.“ (měl jsem dost jak sýru, tak mámy)
„A co mám dělat s tím třetím sýrem? Kdybys nebyl neschopný, tak ho sní Nikola.“
Tak už chápete, proč nemůžu žít s matkou v jednom domě?
(další kapitola zde)
