17. leden

Sobotní večer s Beruškou jsem si náramně užil. Nikdo jiný mi nedokáže tak spravit náladu jako ona. Má pozitivní myšlení, na nic si nestěžuje, pořád se usmívá a hlavně dokáže být opravdu vtipná. Kolik takových holek znáte? Já ani jednu. Kromě Berušky.

Nejdříve jsem musel patnáct minut čekat v mrazu před restaurací, protože slovo dochvilnost je pro Berušku cizí pojem. Kdykoliv se máme někde sejít, tak vždycky přijde pozdě. Mě tohle vytáčí. Jsem naštvaný, chce se mi hrozně do něčeho kopnout, ale předstírám klid, takže si hraji se svým mobilním telefonem a pořád dokola si čtu v doručených zprávách tři pitomé básničky, které mi poslali k vánocům lidé, které skoro vůbec neznám. Když dorazí Beruška, jsem už tak vzteklý, že bych nejraději přes celou ulici zařval slovo, které obvykle lidé na veřejném místě neřvou. Ale zkuste se na Berušku zlobit, když se na vás usměje tím krásným holčičím úsměvem a než stačíte něco říct, tak vám dá polibek na tvář a ironicky pronese: „Já vím, jsem kráva.“

K večeři jsem si objednal pravý americký steak s brambůrkami pečenými v peci. Beruška mi řekla, že jsem hulvát, protože jím něco, co ještě nedávno dýchalo, dokud to nebylo surově zabito nějakým zfetovaným hovadem na jatkách. Beruška je totiž zapřísáhlá vegetariánka. Její životní láskou jsou zvířata. Miluje všechny ty Doktory Mráčky, Konopnice, Vacátka, Limonádníky nebo jak se všechna ta její zvířátka jmenovala. Jíst maso je podle ní zločin. A já jsem dnes večer podle ní sadisticky zabil jednu nevinnou krávu.

To nám ale samozřejmě nemohlo zkazit skvělý večer. Po výborné večeři (já po krávě a Beruška po řeckém salátu) jsme si objednali láhev červeného vína a povídali si až do půlnoci. Beruška mi vyprávěla příhodu, jak si v pubertě kupovala svojí první andulku. V té době byla celá unesená z filmu Forrest Gump a tak ptáčka pojmenovala Gampíček. Jenže ptáček byl ještě malinký a tak nebylo jasné, jestli z něj bude sameček nebo samička. Její matka nedokázala jméno Gampíček přijmout, protože v tom slově slyšela něco sprostého. A tak andulce říkala Gamblík. Jednou, když dorazila Beruška ze školy domů, tak našla matku, jak stojí u klece a pozorně si prohlíží „Gamblíka“. Pak se otočila k dceři a spokojeně řekla, že se ten ptáček nemůže takhle jmenovat, protože to vypadá, že je to asi samička. Beruška jen pokrčila rameny a své matce odpověděla, že to hold nebude Gampíček, ale Gampíča. S matkou to málem seklo.

Víno, kterého jsem se právě napil, se mi vrátilo zpátky nosem. Beruška mě vždycky umí odbourat. Nikdo mě nedokáže rozesmát tak jako ona. Copak ji jde nemilovat?

(další kapitola zde)