14. leden

Dnešní ráno je ve znamení kalamity. Celou republiku pokryla ledovka a hlavnímu městu se to nevyhnulo. V mém případě kalamita vypadala asi takto: vyjdu z domu, natáhnu se na chodníku. Vylézám z tramvaje, natáhnu se na nástupišti. Přijdu před Svazarm a ... ano, hádáte správně! Držkopád jak z němé grotesky.

Ve Svazarmu už čeká pan Havlík. Sám, bez Marušky. Nejdříve si myslíme, že se Maruška někde zdržela kvůli ledovce, ale když se neukáže ani po hodině, začínáme mít obavy. U Marušky totiž člověk nikdy neví. Raději jí zavolám. Když to zvedla, spadl mi kámen ze srdce. Okamžitě začala bědovat, že leží doma s horečkou, že ji bolí v krku, nemůže se hýbat a chce se jí umřít. Když jsem se jí zeptal, jakou má horečku, dramaticky mi sdělila, že 37,2. To, že se jí chce umřít při takové teplotě, by asi u každého jiného člověka bylo dost překvapivé, u Marušky to však bylo zcela normální. Maruška totiž umírá pořád. Jednou dokonce zašla ke kartářce, aby jí vyvěštila, v kolika letech zemře. Vědma vyložila karty, jednu za druhou je pomalu otáčela, vážně u toho pobrukovala a nakonec se široce usmála a řekla Marušce, že je šťastný člověk, že bude žít do 95 let. Maruška se rozbrečela, řekla kartářce, že je kráva a bez placení utekla. A když s pláčem vybíhala na ulici, tak se jí samozřejmě chtělo zemřít.

Musel jsem to tedy dnes v práci zvládnout sám, ale jelikož bylo celé město ochromeno kalamitou, tak moc lidí do kavárny nepřišlo. Všichni raději seděli doma, koukali v televizi na zprávy o počasí a bědovali, že brzo přijde konec světa.

My s panem Havlíkem jsme si udělali grog, sedli si za bar a povídali si. Poprvé za těch patnáct měsíců, co tady pracuji. Konečně jsem se mohl pana Havlíka zeptat na věc, která mi vrtala hlavou už hodně dlouho. Proč tolik vyznává minulý režim, když nyní se má evidentně mnohem lépe? Pan Havlík se zasmál, poplácal mě po rameni a pak mi řekl, že komunismus nenávidí. Byl jsem v šoku. Majitel jediné komunistické kavárny v Praze nesnáší komunismus? Pan Havlík mi to vysvětlil. Za minulého režimu byl disidentem, podepsal Chartu 77 a když přišel převrat, byl nejšťastnějším hospodským v celé Praze. Jenže čím déle tu máme demokracii, tím více se setkával s lidmi, kteří se toužili vrátit do doby, kterou on nenáviděl. Hádal se s nimi, přesvědčoval je o tom, že dnes se mají lépe, ale lidé během let otupěli a začali volat po návratu k rudé hvězdě. A najednou pana Havlíka napadlo, že na tom se dají vydělat slušné peníze. A tak svůj podnikatelský plán postavil na nostalgii a hlouposti českého lidu. Otevřel Svazarm a ti blbci, kteří mu doteď nadávali, se stali jeho prominentními hosty. A pan Havlík na tom slušně vydělává a žije si jako prase v žitě. No věřili byste tomu? Tomu se říká americký sen počesku.

(další kapitola zde)